Píšete? Pochlubte se

od **SCobra** 9. 12. 2005 20:18

Nápad dobrý, ale zpracování se mi nějak nezdá. Přečetl jsem pár odstavců a nezaujalo mě to - nedá se to číst, opakují se slova, je to psáno takovým nezaujímavým stylem a přijde mi to strašně šroubovaný. Ke konci se sloh trošku zlepšuje, ale stejně nic moc.
Omlouvám se za tvrdou kritiku, ale snad ti do k něčemu bude. Bohužel nevím, jak ti poradit, aby ses zbavil nedostatků. Snad jen číst a číst a číst. A hlavně po sobě si to přečíst třeba několikrát i s odstupem času.

od **David Sláma** 9. 12. 2005 20:42

Já se někde ke konci první části ztratil ve víru postav a přímých řečí, takže jak budu mít víc času tak se k tomu vrátím, dočtu to a třeba budu schopen i něco k tomu říct

.

od **SCobra** 9. 12. 2005 22:29

[quote="David Sláma";Já se někde ke konci první části ztratil ve víru postav a přímých řečí, takže jak budu mít víc času tak se k tomu vrátím, dočtu to a třeba budu schopen i něco k tomu říct

."/quote]
Jo jo, taky sem se místy ztrácel.

od **Ertefol** 9. 12. 2005 22:50

2SCobra: Ani nevíš, jak si mi tím pomohl, mi všichni komu sem to ukázal říkali "To je dobré..." nebo "Na to kolik ti je..." Teď vím, že musím změnit styl psaní.

2David Sláma: OK, takže je to zmatené, taky mi to pomůže.

Díky Vám oběma.

od **SCobra** 9. 12. 2005 23:06

Ten konec je celkem slušnej. Pár úprav a bude to docela dobrý.
U Davidova problému jde spíš o úpravu textu. Já když sem psal přímou řeč, tak sem věty každého hrdiny odsazoval do nového odstavce (ne každou větu, ale: první člověk - jeden odstavec, druhej člověk - druhej odstavec, třetí člověk - další odstavec a takhle pořád dokola). Přijde mi to tak přehlednější, než když je to v odstavcích za sebou.
Když chceš psát akční povídky, přečti si knížky od Kulhánka. Sice je to místy trochu zmatený, ale má takovej lehkej čtivej styl (třeba krátký až jednoslovný věty v akčních scénách).

od **David Sláma** 10. 12. 2005 03:19

Členění textu by mělo být způsobem, jaký popisuje SCobra. Mně spíš jako čtenáře zmátlo, že jsem se z ničeho nic musel zvládnout zorientovat v mraku jmen - to jsem fakt nedal (a schválně jsem se ani moc nesnažil;)). Určité výhrady bych měl i k některým formulacím, k množství podávaných informací a jejich typografické podobě, nicméně pokud máš, Etefole, zájem o podrobnější rozbor, podívám se na to až v druhé půlce týdne.

od **Ertefol** 10. 12. 2005 11:19

mám zájem a díky.

od **SCobra** 10. 12. 2005 17:34

JJ. ty jména... Je jich tam opravdu až moc, ale u takovýhle jednotek se to asi ani obejít nedá. Teoreticky by pro tvoje účely stačili 3-4 důležití lidé pro každou "kapitolu" (ostatní jen jako nezmiňované nebo hodně okrajové postavy doplňující příběh). A taky každý přece nemusí mít celý jméno (stačí přezdívka, křestní jméno, příjmení nebo hodnost). Některý postavy vůbec jména nepotřebujou.

od **Malkivian** 13. 1. 2006 00:08

Neda mi to a taky se pochlubim, i kdyz kdo vi jestli je to za to stoji:

http://rapidshare.de/files/10937077/Z_tra_je_taky_den.doc.html

P.s.: Upozornuji, ze je tohle verze povidky, tesne pred finalni - ta finalni se mi nekam ztratila

od **elfkam66** 13. 1. 2006 15:03

Dostali jsme ve škole slohové cvičení na jakékoliv téma, musí ale končit "zmrznutím světa" - LoL, co? Tak jsem přibližně za 2 hodiny usmolil tohle(je to asi pul roku stare)
Sloh – Den ve válce („zmrznutí světa“)

Další otravný den v džungli. Ten smrad už my leze krkem. No ale válka je válka. A tahle vietnamská zvláště. Včera jsem byl v buši sám a měl jsem za úkol vyčistit jednu cestu do domorodecké vesnice od těch hnusných vietcongů. Potkal jsem jich šest, čtyři jsem zabil se svojí holkou jménem M16, jednoho jsem probodl bajonetem, ale ten mi to ještě stačil oplatit střelou z Makarovu do mé pravé nohy. Ten poslední cong se dal na útěk, asi nebyl moc statečný, tak jsem na něj namířil svůj Colt a sprovodil ho tak z tohoto pekla. Noha mě pálila, nic méně byl to čistý průstřel, tak jsem si tu ránu obvázal a dokulhal do vesnice. Tam pro mě přiletěla helikoptéra ze základny…
„Hej Hawkinsi, pohni trochu tím svým líným zadkem!“ sykl na mě Defort, můj týmový radista. I když mám vyšší hodnost než on, a jsem velitel úderného týmu, nevadí mi to, jsme všichni přátelé. „Stát!“ řekl Nhut, týmový stopař a překladatel. „Je tady past!“ Tenký provázek natáhnutý mezi dvěma klacky, stačilo by zavadit a bum, dáreček od žluťásků na konci provázku by o sobě dal vědět. Nhut zneškodnil potichu past a pokračovali jsme. Měli jsme za úkol jít hlídat jednu cestu, kudy měl podle našich informací projíždět konvoj jednotek NVA s plnými auty zbraní.
Nhut zvedl ruku na znamení, abychom se zastavili. „Já cítit vietcong , podívejte!“ řekl a ukázal do koruny stromu několik desítek metrů před náma. Byla tam bouda! Vzal jsem dalekohled a podíval se jím na tu boudu. „Sakra!“ šeptl jsem. Viděl jsem totiž, že z jednoho otvoru té boudy čouhá rejžožroutská helma a z druhého otvoru trčí žluto-černá hlaveň Dragunova. „Co je?“ zeptal se nervózní Defort. Odpověděl jsem „Je tam sniper.“ „Do háje co teď? Začínal se strachovat Defort. Vypadá to, že hlídá tu silnici, řekl jsem si v duchu. „Neví o nás, takže se tam potichu připlížím a zastřelím ho, pujč mi svou zbraň s tlumičem.“ Natáhl jsem ruku k Nhutovi. Ten vytáhl pistol z pouzdra a podal mi ji se slovy „Opatrě!“ Podal jsem svoji M16 Nhutovi a Defortovy přikázal, aby mířídlo svého Thompsona nespouštěl z té zavšivené boudy. Vydal jsem se opatrně k tomu posedu na stromě. Hlavně potichu, moment překvapení je nejvýhodnější. Dorazil jsem k té boudě. Dovnitř vedl žebřík-přímo doprostřed toho hnízda. Začal jsem po něm šplhat nahoru, šlo to pěkně potichu. Když už jsem měl hlavu v posedu, ta bambusová šprušle pod mojí nohou zavrzala. A je to v háji pomyslel jsem si. Rychle se vyhoupl do posedu. Ten tupý vietcong tam spal vedle svého snipera. Blbec, jak může usnout!? Namířil jsem pušku na jeho spící hlavu, tu svoji otočil, abych neviděl, jak ho kulka zabije a to byl nejhorší okamžik mého života. Díval jsem se přímo do šikmých, hnědých a krvelačných očí vietconga, co na mě mířil ákáčkem. Proč jsem si ho já vypatlanec nevšiml? Byl jsem tak překvapen z jednoho spícího vietconga, že druhého, co byl za mnou v boudě, jsem si nevšiml.
V tom se vzduchem rozlehlo několik výstřelů z Thopmsona a ten vietcong padl k zemi. Defort zakročil. Já jsem byl sice překvapen, svou tvář jsem i přesto otočil od krvavého fleku na zdi a zastřelil jsem toho snipera, který už byl sice vzbuzený, naštěstí i ohromený pohledem na svého kamaráda s prostřelenou hlavou. Dopadl stejně.
„Díky.“ Promluvil jsem k Defortovi, který už spolu s Nhutem přiběhl pod boudu. „Ještě že mě máš!“ odpověděl vesele. Nhut zatím prohledal mrtvé těla a slezl po žebříku dolů. „Dívej, co jsem našel.“ utrousil pod knírkem. Podal mi papír, na kterém byl nějaký vietnamský text. „Je tam napsané, že konvoj tudy bude projíždět za deset minut.“ No to je výborné!
„Deforte, zavolej na základnu a řekni jim co a jak. A ať pošlou stíhačky!“ Defort si sundal sluchátko ze zad a začal volat na základnu. „Základno, tady Delta 1. Jsme u cesty, cíl tudy bude projíždět za deset minut, přepínám.“ Potom ještě chvíli držel sluchátko a poslouchal instrukce.
„Takže,“ vzdychl Defort, „máme ten konvoj zdržet pět minut, pak dorazí stíhači a zlikvidujou ho.“ Vrtalo mi hlavou, co uděláme.
„Nhute, dej mi svou brokovnici a vylez si do posedu. Budeš to kropit ze sniperovkou. My zůstanem pod boudou. Cesta je kousek od nás, tam můžu házet i granáty.“ rozkázal jsem. Tffss. Kolem hlavy mi něco prosvištělo a od stromu vedle mě odletěl kus kůry. „K zemi!“ zařval jsem. Defort skočil za jeden strom, já si lehl za druhý a Nhut se krčil na hoře v posedu. „Nhute!“ zavolal jsem. „Podívej se dalekohledem na ten kopec za cestou. Ta kulka mi prolítla kolem ucha a kůra od stromu odletěla o něco níž, takže ten ostřelovač musí být na vyšším bodě než mi!“ Ozvaly se dva výstřely, každý z jiné strany. „Taxí, koupil jsem to“, volal Nhut, „ten šikmoočko je mrtvý, ale já mýt škrábanec na ruce. Bylo to o vlásek.“ „Tak nefňukej a zavaž si to!“ okřikl ho Defort. Zkontroloval jsem okolí cesty dalekohledem, zdálo se to být klidné. V tom okamžiku se k nám začal linout ze zatáčky zvuk několika dodávek. „Je to tady.“ řekl do toho zvuku motorů Nhut.
Ze zatáčky vyjížděli pomalu dodávky, řízené jednotkami NVA. Musíme zastavit to první auto, pomyslel jsem si. Když bylo to první na naší úrovni, odjistil sem jeden ze svých granátu a už letěl pod tu první dodávku. Rána! Z toho auta zbyli jen hořící trosky. Z ostatních vyskákali ozbrojené jednotky NVA a chaoticky po sobě pokřikovaly.
„Teď!" zvolal jsem a začala řežba! Já jsem po nich střílel M16 a měnil jsem ji za brokovnici, zbývající granáty jsem taky použil. Defort je zabíjel palebnou salvou z Thompsona a Nhut jim prostřeloval hlavy ostřelovací puškou. Šlo to dobře, jelikož jsme byli na svahu, jenže náboje docházeli, síly taky a vietcongů bylo stále dost. Kolem nás lítali kulky, vybuchovali granáty a už za námi nahoru začali nabíhat i někteří odvážní vietcongové. „Do *****!“ vztekal se Defort. „Teď by se nám hodil ten tlouštík Hornster se svým kulometem a Crocker. Bodli by jeho obvazy, asi je budem potřebovat, začíná přituhovat.“ Odhodil svou zbraň, do které už neměl náboje. Podal jsem mu brokovnici, ale v té už taky moc nábojů nebylo. Kéž by tu byl ženista Bronson, řekl jsem si. Ale ne, došli mi náboje. Měl už jsem jen Colt, tak jsem ho vzal a pokračoval jsem se slovy „Střílejte chlapy, každou chvíli tu musí být stíhačky!“. Ten zvuk létajících nábojů a smrad střelného prachu už mě začínal štvát. Kde jsou? Tak a Defort spolu z Nhutem už mají jen pistole. Co teď? Bože pomoc! „Kruci! Tohle fakt není sranda!“ volal Defort se znatelným strachem v hlase.
Najednou nám nad hlavami proletěli dvě stíhačky. „Spásá!“ vykřikl Nhut. Ze stíhaček se pomalu uvolnily pumy a pomalu padaly na stojící konvoj. Proč tak pomalu, myslel jsem si. I vietcongové se začali pohybovat nějak pomalu. No a ty stíhačky taky. „Co se to sakra děje?“ volal Defort, který si toho všiml taky. Nhut na to civěl beze slov a nebyl schopen se pohnout. Jako by svět zamrzal. Já jsem v sobě taky cítil nějaké zpomalení. A……….